Posted by admin 
Jan Lucemburský, desátý český král, se narodil jako první a zároveň jediný syn lucemburského hraběte a budoucího císaře Svaté říše římské Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské.
Byl vychován na francouzském dvoře Filipa Sličného, kde poznal vysoce kultivovanou a vybranou dvorskou etiketu. Tím, že se Jindřich VII. zajímal především o říšskou politiku, nosil Jan ještě před korunovací českým králem tituly hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.
Ač se do povědomí lidí zapsal především Janův syn – Karel IV. – také Jan Lucemburský vedl poměrně zajímavý život. Právě na ten se zaměříme v následujících řádcích.
Jan Lucemburský, Český i Slepý
V našich končinách tohoto panovníka známe pod jménem Jan Lucemburský – jako bychom chtěli jakýmsi způsobem naznačit, že tento král není náš. Není se ale čemu divit, Jan Lucemburský si totiž vysloužil přezdívku „král cizinec“, neboť, jak si ještě povíme, v Čechách příliš nepobýval. V zahraničí je však znám jako Jan Český, později Jan Slepý. A proč Slepý?
V posledních letech života se totiž potýkal s dědičnou oční chorobou, která měla za následek postupné slábnutí zraku až naprostou slepotu.
- Kromě slepoty se v lucemburském rodě dědilo také šilhání. Dokonce se uvádí, že některé lucemburské princezny šilhání postihlo tak šeredně, že bylo nesmírně těžké je provdat.
Legendy spjaté s oslepnutím Jana Lucemburského
Víme, že špatný zrak byl v rodině Jana Lucemburského častým problémem. Janův otec, císař Jindřich VII., i oba jeho strýcové Walram a Balduin Trevírský trpěli značnou krátkozrakostí. Ani jeden však o svůj zrak nepřišel natrvalo. Proč Jan Lucemburský ano?
V minulosti kolovala legenda o tom, že při turnaji, v důsledku zranění, přišel o své pravé oko. Nicméně, pozdější ohledání ostatků krále Jana Lucemburského moderními metodami medicíny a archeologie tuto verzi vyvrátilo. Stejně tak byly vyloučeny všelijaké možné záněty či nádory. Má se za to, že Lucemburka o zrak s největší pravděpodobností připravila oční vada. Někdo jí ale musel pomoci.
Ve 14. století byla medicína, oproti té současné, ještě „v plenkách“ a ani ta nejlepší péče dostupná králům nedokázala zvrátit postup choroby, s níž se Jan Lucemburský potýkal. Přesto král vyhledal vyhlášeného odborníka na oční choroby ve Vratislavi, jenž se snažil panovníkovu chorobu rozehnat nejrůznějšími mastmi a tinkturami. Uvádí se, že do svých léčiv pravděpodobně přidával rtuť. A právě ta krále připravila o zrak pravého oka úplně.
Jakmile si Jan uvědomil, co se stalo, zmocnil se jej vztek a mastičkáře nechal zašít do koženého pytle a vhodit do Odry. Zrak mu to ale nevrátilo, ba naopak, za dva roky přestal vidět i na levé oko. Tehdy Janu Lucemburskému bylo pouhých 43 let a ač byl na vrcholu svých sil, byl zcela odkázán na péči druhých.
První sňatek ve 14 letech
Jan Lucemburský se poprvé oženil, když mu bylo pouhých 14 let. Jeho manželkou se stala tehdy osmnáctiletá Eliška Přemyslovna. Janův otec tímto „nápadem“ zpočátku nebyl příliš nadšen a chtěl s Eliškou oženit svého bratra Walrama, kterého jí Lucemburkové dokonce vyslali naproti. Doufali totiž, že osmnáctiletou Elišku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hoch. Eliška si však stála za svým a provdala se za Jana.
Vládce rozvrácené země a král cizinec
Jan Lucemburský přebíral svou novou zemi ve velice neklidném období. V tu dobu potřebovalo České království opravdu pevnou ruku a zastání ve Svaté říši římské – obojí mohl nabídnout právě Jan a český lid do něj tak vkládal nemalé naděje.
Na počátku se Jan jevil jako velmi schopný panovník, který si dokázal zjednat pořádek. Když proti němu začala intrikovat vlastní žena Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, nechal jejich syna Václava (budoucího Karla IV.) ve třech letech uvěznit na hradu Loket a Elišku odklidil na Mělník. Částečně se mu také podařilo uklidnit revoltující českou a moravskou šlechtu.
Nicméně, ani přes to nebyla situace zcela ideální. A protože se Janovi nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky a musel čelit dalším nástrahám ze strany šlechty. Jednu dobu dokonce okupoval Prahu. Vlivem okolností ztratil Jan Lucemburský o Čechy zájem a bral je pouze jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku. Druhou polovinu života trávil převážně v Lucembursku a na bitevních polích v cizině.
Jan Lucemburský jako vdovec
Jan Lucemburský ovdověl v roce 1330, kdy v pouhých osmatřiceti letech zemřela na tuberkulózu jeho choť Eliška Přemyslovna. Je obecně známo, že jejich manželství bylo šťastné jen prvních pár let. Dříve se mělo za to, že je to chyba především Jana, ale později se ukázalo, že Eliška Přemyslovna byla poměrně panovačná a hysterická a přehnaně hrdá na svůj přemyslovský původ (s tím ostatně souvisí ony intriky, kdy byla Janem „odklizena“ na Mělník.
Když Eliška zemřela, obýval Jan kdesi v Korutanech. Leč oficiálně vyjádřil svůj smutek a nosil černý šat, domů na pohřeb ani uložení ostatků královny do hrobky ve zbraslavském klášteře se nenamáhal přijet.
Druhé manželství z lásky
4 roky po smrti Elišky Přemyslovny sel Jan Lucemburský oženil podruhé. Bylo mu osmatřicet let a jeho vyvolenou se stala tehdy šestnáctiletá Beatrix Bourbonská, dcera vévody Ludvíka z Bourbonu pocházejícího z vedlejší větve francouzského královského rodu.
Seznámili se na podzim roku 1334 na dvorské slavnosti v Paříži a ještě v prosinci téhož roku se v Bois de Vincennes za přítomnosti francouzského krále Filipa VI. uskutečnila honosná svatba. Povídá se přitom, že tímto sňatkem Jan Lucemburský výjimečně nesledoval dynastické zájmy, ale že se skutečně zamiloval. Jenže… v Praze se o sňatku dlouho nevědělo. Nevěděli to dokonce ani jeho synové, které na svatbu do Francie „zapomněl“ pozvat. V důsledku toho měli ke své v podstatě nevlastní matce docela averzi.
Do Prahy přijela Beatrix až v lednu roku 1336. Společnost jí tehdy dělala první manželka Karla IV., Blanka z Valois, neboť Beatrix neuměla ani slovo česky ani německy (a to ani v budoucnu). Navíc to byly vrstevnice a dokonce i sestřenice. Částečně kvůli této jazykové bariéře, ale především kvůli své pyšné povaze, si Beatrix srdce svých poddaných ani šlechty nezískala.
První úspěšný císařský řez, při kterém nezemřela matka ani dítě
… se odehrál roku 1337 v Praze, kdy Janova druhá manželka Beatrix rodila jejich společného syna, Václava Lucemburského. To, že královna Beatrix takovýto porod ve 14. století přežila, se rovnalo zázraku.
Do Čech jen pro peníze
Jak již bylo zmíněno výše, do Čech si Jan Lucemburský jezdil pouze pro peníze na své zahraniční aktivity (především pak na válečná tažení). Když zrovna peníze nebyly, nechal zastavit nějaký královský majetek. To se bohužel stalo s jeho většinou. Jan Lucemburský se navíc ani příliš nestaral o vykupování majetku zpět a tuto situaci musel řešit až jeho syn, Karel IV., který se zasadil o postupné zlepšování poměrů v Čechách a který si vysloužil přídomek „Otec vlasti“.
- Vztah Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. nebyl zrovna nejlepší. Blíže můžete na tuto problematiku nahlédnout skrze historické filmy „Slasti Otce vlasti“ či „Hlas pro římského krále“. Pokud máte tento typ filmů rádi, můžete se podívat také na některý z našich vybraných válečných snímků. Na své si u nás přijdou ale i milovníci westernů a komedií!
Abychom však na Jana Lucemburského nevrhali jen špatné světlo, podíváme se dále na to, co tento panovník dokázal.
Přínosy Jana Lucemburského
Leč Jan Lucemburský pocit sounáležitosti s českými zeměmi nikdy nenalezl, podařilo se mu významným způsobem upevnit a rozšířit jejich hranice. Ve válkách i politickými sňatky získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici, a vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska.
Od roku 1325 nechal Jan razit první zlaté mince v Česku a na sever od Alp. Mince razili florentští odborníci, a proto se jim na jejich počest říkalo „florény“. Původně byly pouhou kopií italských mincí, ale později byly raženy s Janovým portrétem a heraldickým lvem.
Otevřel cestu k velké diplomacii. Bylo to dáno především tím, že Janovy zájmy kopírovaly zájmy jeho otce – dbal tedy mnohem víc o politikou evropskou nežli českou. Vedle cizích rádců a odlišných představ o řízení a fungování státu přišla s Janem Lucemburským také nová móda, kulturní zvyky, společenské zvyklosti, životní styl nebo hry, které byly zpočátku terčem kritiky. Dalo by se tak říct, že do jisté míry předběhl svou dobu.
Nejskvělejší rytíř Evropy
Jan Lucemburský patřil k největším rytířům pozdního středověku, dokonce se mu říkalo „ozdoba rytířstva“. Neobešla se bez něj jediná větší bitva.
- Jan Lucemburský mimo jiné položil základy hradu Střekov, jedné z nejvýraznějších dominant Ústí nad Labem a labského údolí. Za významnými hrady a zámky můžete vyrazit také do středních, východních či jižních Čech.
Jan Lucemburský ztělesňoval rytířský ideál, kdy všichni ostatní rytíři toužili být jako on a ženy mu padaly k nohám. Avšak – jak jsme již uvedli – vyznával bohužel i rytířský vztah k penězům. Ten lze výstižně popsat následujícím heslem: „Ráno mám peníze, přes den jich užívám a večer jsem chud.“
Král s postavou desetibojaře
Bojovný král byl pro svůj styl života dokonale vybaven – měřil okolo 171 cm, měl výbornou fyzickou kondici a v moderní terminologii bychom jej mohli označit rovnou za desetibojaře. K těmto závěrům dospěl významný český antropolog Emanuel Vlček, který v roce 1980 podrobil ostatky Jana Lucemburského odbornému zkoumání.
Kdy a kde zemřel Jan Lucemburský
Už jako úplně slepý se roku 1346 Jan Lucemburský účastnil bitvy u Kresčaku, kde bojoval na straně Francie proti Anglii. Po svých rytířích chtěl, aby jej dovedli tak daleko do bitevní vřavy, aby měl nepřátele na dosah meče. Ti souhlasili, a protože krále nechtěli ztratit v tlačenicích lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak na jeho přání vysunuli o něco vpřed a postupovali proti Angličanům… Bohužel však postoupili až příliš kupředu a všichni byli na místě pobiti. Jan Lucemburský tak zemřel přitom, co nadevše miloval – v boji. Dožil se 50 let.
Ostatky Jana Lucemburského po následující staletí několikrát cestovaly. Od roku 2016 se (snad natrvalo) nacházejí v katedrále Notre-Dame v Lucemburku.
Soud českého krále
Dlouholetým sekretářem Jana Lucemburského a diplomatem byl francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti na svého patrona sepsal oslavnou báseň „Soud českého krále“.
